Cesty na výstavy


Mezinárodní výstava v Tbilisi 17.5.2008

Naše cesta do Gruzie se plánovala dlouho předem, protože se jednalo o dlouhou cestu (tam i zpět skoro 7.000 Km). Moc jsme se těšili na pro nás exotickou zemi, s mnoha nádhernými památkami a překrásnou přírodou. Také jsme se těšili, jak si užijeme výstavu se spoustou národních plemen vystavovaných v krojích nebo třeba na přehlídku vítězů podbarvenou gruzínskou hudbou.
Skutečnost byla ale poněkud odlišná…
Hned od začátku bylo zřejmé, že náš dopravce nebyl na tak dlouhou cestu připraven. Autobus měl už na cestě do Gruzie defekt, který se podařilo odstranit jen díky báječné spolupráci osazenstva autobusu. Odhlasovali jsme si, že se kvůli notnému zdržení s opravou vzdáme teplé večeře, čistě povlečené postele a hlavně sprchy a budeme pokračovat nonstop - hlavně abychom na výstavu dojeli včas.
Osud si s námi znovu pohrál, když zklamala navigace a místo po dálnici ke gruzínským hranicím nás zavedla zcela mimo správnou trasu. Navíc v okamžiku, kdy jsme konečně dorazili na Turecko-Gruzínské hranice, tudy měla projet ministerská kolona a prý musíme počkat… Čas bylo ale přesně to, co jsme neměli. Byli jsme trošku vyplašení ze všudypřítomných vojáků se samopaly, ale touha stihnout výstavu byla silnější. Takže jsme znovu vzali osud do vlastních rukou a vyjednali jsme průjezd hranicemi, předběhli jsme frontu obhroublých řidičů tureckých kamiónů a po vyřešení drobných zádrhelů s pasovým odbavením jsme ujížděli směr Tbilisi. To už ale bylo jasné, že zahájení výstavy nemůžeme stihnout. Naštěstí opět zapracoval týmový duch a přes mobilní a internetové kamarády v Praze a Bratislavě jsme zjistili kontakty na pořadatele výstavy, které jsme informovali o našich potížích. Ti byli skvělí a vyšli nám maximálně vstříc.
Během toho, co se autobus proplétal ulicemi Tbilisi a směřoval k výstavišti, probíhalo v jeho útrobách horečné česání a upravování pejsků i vystavovatelů. Potom jen popadnout všechny papíry, nezapomenout psa, rodokmen a přespolním během na výstaviště. Kavalíři měli po několika dnech strávených v autobuse z tohoto proběhnutí vysloveně radost. Pak se vše odehrávalo jako ve snu a ve veliké rychlosti. Všechno bylo zvládnuto až neuvěřitelně dobře, vzhledem k tomu, že jsme přijeli vlastně až na úplný závěr celé výstavy. Než jsme se rozkoukali, bylo po výstavě.
Před odjezdem jsme si našli chvilku času na procházku městem a na prohlídku místních pozoruhodností. Tbilisi je místo, kde spolu žijí ve shodě křesťané a židé, není vzácností tu potkat pravoslavného popa s židovským rabínem v družném rozhovoru. Historické centrum je překrásné, překvapivě čisté a plné různých zajímavostí. V celém městě je mnoho krásných fontán a kašen. Hlavní třídy jsou široké a výstavní, připomínající pařížské bulváry. Stačí ale zajít za roh a budovy jsou tam neudržované a zničené. Krásné centrální námětí a hlavní třída pak ostře kontrastuje s poměrně chudě působícím hlavním tahem na Istanbul a dále do Evropy. Lidé byli v Tbilisi velmi milí a příjemní, ale rusky skoro neumí nebo nechtějí umět – i když se naše návštěva odehrála před vojenskou intervencí Ruska, napětí už bylo cítit...Bylo nám líto, že tato nádherná chudá, ale hrdá země musela projít takovým válečným utrpením.
Takže po prohlídce města jsme si sedli do autobusu a uháněli směr Istanbul a Praha. Samozřejmě ani cesta zpět nebyla úplně hladká, ale pro nás, které hřály v kapsách dosažené tituly bylo už vše jednoduší. Pro ty, kteří titul nezískali, nebo už přijeli pozdě a tituly byly již rozdány, byla ještě cesta dlouhá a svízelná…
bog 1 bog 1 bog 2 bog 3 bog 4 bog 5 bog 1 bog 2 bog 3 bog 4 bog 5

Na fotografie z výpravy do Gruzie se můžete podívat zde...
Nahoru ...


Mezinárodní výstava Podgorica, Černá hora, 20.9.2008
Národní výstava Kotor, Černá hora, 21.9.2008

Na výstavy jsme putovali jako obvykle "psím" autobusem, kde byla spousta kamarádů a známých s různými plemeny pejsků. Cesta nám rychle utekla, počasí nám přálo a tak jsme se moc těšili na vystavování.
Mezinárodní výstava v Podgorici se konala na velkém fotbalovém stadionu, což byla pro nás výhoda – naše kavalíří holčičky (i američtí kokříci a basetka Jůlinka, které jsem tam pro své kamarádky vystavovala) se raději předvádějí venku na trávě. Lízinka měla svoji výstavní premiéru a na obou výstavách dokonce i místní konkurenci - kterou naštěstí zdolala.
K naší smůle přijeli do Podgorici a Kotoru i profi handleři, mimo jiné s kavalírky a americkými kokršpaněly, tak jsem se obávala, že nebudeme mít šanci na tituly - v těchto končinách jsou často rozhodčí profi handlerům velmi nakloněni.
Všechno naštěstí dopadlo dobře a do Prahy jsem přivezla šampionku a junioršampionku!!!!!
Národní výstava v Kotoru probíhala v městském parku, který byl pěkně udržovaný a hlavně blízko historického centra s přístavem (Boka Kotorská).
Historické centrum Kotoru nás úplně očarovalo. Centrum je maličké a půvabné a pro svoji zachovalost (zejména opevnění) bylo právem zapsáno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Město založili řekové, ale vystřídalo se zde velké množství vlivů (Byzanský, Turecký a zejména Benátský). Téměř na každé stavbě je zde možné najít symbol Benátské republiky - okřídleného lva (Kotor byl přes 300 let pod jeho nadvládou).
Na závěr prohlídky Kotoru jsme si dali z mrzlinu a ohodnotili překrásné jachty, kotvící v přístavu. Kavalíři budili velkou pozornost a dokonce dostali od anglických turistů zmrzlinu – překvapivě neodmítli…
bog 1 bog 1 bog 2 bog 3 bog 4 bog 5 bog 2

Na fotografie z výpravy do Černé Hory se můžete podívat zde...
Nahoru ...


Mezinárodní výstava Prilep,Makedonie 25.10.2008
Mezinárodní výstava Skopje, Makedonie 26.10.2008

Jako obvykle jsme do Makedonie jeli „pejskařským“ autobusem. Tentokrát měla kamarádka Jitka narozeniny, tak jsme to přímo v autobuse oslavili dortem se svíčkami a sklenkou (no … spíše kelímkem) vína. Bylo moc fajn, když téměř celý autobus hřímal Happy birthday…
První výstava, kterou jsme absolvovali, se konala v Prilepu. Bohužel počasí nám moc nepřálo, a tak na řadu přišly bundy a kabáty (dokonce i pro některé pejsky) a do batohu deštník. Po drobných peripetiích jsme konečně našli výstaviště, které bylo na fotbalovém stadionu. Organizace malinko vázla, protože organizátoři nemluvili jinak než makedonsky, ale vynahradili nám to svým vstřícným přístupem.
Tentokrát jsem s sebou vezla celou smečku kavalírků: Dulinku,Jůlinku,Doriánka a Lízinku. Nemusela jsem se tedy bát, že mi bude zima – rozhodčí mne nechal opravdu dost proběhnout ve výstavním kruhu. Naštěstí při závěrečné přehlídce všech kavalírků a soutěži o BOBa mi pomohla moje mamča a ochotné kolegyňky z autobusu – vše naštěstí dopadlo báječně.
Druhá výstava se konala ve Skopje, v překrásném parku se zbytky městských hradeb a opevnění (Kale). Celý park byl nádherně členitý a přizpůsobený ke konání různých kulturních akcí. Náš výstavní kruh byl na divadelním a koncertním pódiu – na prknech, která znamenají svět. Kolem celého pódia byla tribuna pro diváky.Bylo to moc pěkné.
Na tomto výstavišti jsme prožili jak příjemné, tak nepříjemné zážitky.Ten příjemný byl, když jsem šla kolem výstavního kruhu s bassety, zavolal na mne kamarád, jestli bych mu vystavila jednoho z jeho pejsků v soutěži o BOBa. Vyfasovala jsem toho, u kterého se nečekal titul a se štěstím amatéra jsem přišla, viděla a zvítězila… Pejsek dostal BOBa a já jsem měla velikánkou radost.
Druhý zážitek byl nepříjemný. Na výstavišti napadl kamaráda Iva člen místní ochranky. Po přivolání šéfa ochranky došlo k velikému omlouvání a mladý, agresivní člen ochranky byl odkázán do příslušných mezí, ale celá věc pro nás byla velmi nepříjemná. Inu hlupáky může člověk potkat úplně všude…
Pro mne nejkrásnějším zážitkem byla návštěva turisticky málo známých vykopávek ve Stobi. Měli jsme možnost si celý veliký areál prohlédnout. Uchvátily mne zbytky lázní, paláců, hlavní třídy a zejména překrásné a zachovalé mozaiky. Jako bonus pro nás bylo nádherné osvícení celého areálu po setmění. Byl to opravdu moc krásný zážitek.
Doufám, že budu mít možnost se do Makedonie ještě podívat. Je to krásná země se spoustou úžasných památek a krásnou přírodou.
bog 1 bog 1 bog 2 bog 3 bog 4 bog 5 bog 1 bog 2 bog 3

Na fotografie z výpravy do Makedonie se můžete podívat zde...
Nahoru ...
„Člověk, který nikdy neplakal nežil opravdový život!“ Jan Werich